In progresso – Vladimír Holan

Foto di Josef Sudek

 

Nulla può assolvere il poeta, nemmeno la sua morte.
Eppure della sua rischiosa esistenza
restano qui sempre e ancora, ma come se in più
alcuni segni. E in essi
non c’è perfezione, invero, anche se fosse il paradiso,
ma veridicità, anche se dovesse essere l’inferno…

Vladimír Holan

(Traduzione dal ceco di Vlasta Fesslová. Versi italiani di Marco Ceriani)

Dalla raccolta In progresso (Versi degli anni 1943 -1948)

da “Vladimír Holan, Addio?”, Arcipelago Edizioni, 2014

∗∗∗

Na postupu

Básníka nemůže omluvit nic, ani jeho smrt.
A přece z jeho nebezpečného bytí
zůstává zde vždycky ještě jaksi navíc
několik jeho znamení. A v nich
věru ne dokonalost, i kdyby jí byl ráj,
nýbrž pravdivost, i kdyby jí mělo být peklo…

Vladimír Holan

da “Na postupu: verše z let 1943-1948”, Československý spisovatel, 1964

Confessione – Vladimír Holan

Randolph Fritz, Court Yard Door

Randolph Fritz, Court Yard Door

 

Come esserti grato
che mi sei vicina e che ho dove andare,
quando la disperazione suda con l’universo così disumanamente
finché la miseria, come una certezza, la riporta indietro nel tempo?
Aver dove andare, anche se sei di quelle donne
che disprezzano una bollente parola solo perché
fu detta durante la sbronza!

Come esserti grato
che sei così lenta, quando pure il mio male
è più veloce dell’intuizione?…
Un istante solo che t’ho dimenticata
e la notte si è fatta forte a tal segno
che s’è aperta da sola la porta di casa
da cui in fretta e furia mi ha sfrattato
la tua assenza…

Vladimír Holan

(Traduzione dal ceco di Vlasta Fesslová. Versi italiani di Marco Ceriani)

dalla raccolta “In progresso”, (1943 -1948), in “Vladimír Holan, Addio?”, Arcipelago Edizioni, 2014

∗∗∗

Vyznání

Jak ti mám býti vděčný za to,
že jsi blízko a že mám kam jít,
když zoufání se potí vesmírem tak nelidsky,
až bída, jako jistota, je vrací v čas?
Míti kam jít, i když jsi z oněch žen,
jež pohrdají vroucím slovem jen proto,
že bylo praveno při opilství!

Jak ti mám býti vděčný za to,
že jsi tak pomalá, když přece moje zlo
je rychlejší než vnuknutí?…
Jen chvíli jsem tě zapomněl,
a noc tak zesílila,
že si sama otevřela dveře do bytu,
odkud mne narychlo vystěhovala
tvá nepřítomnost…

Vladimír Holan

da “Na postupu: verše z let 1943-1948”, Československý spisovatel, 1964

Alberi, anni – Jiří Orten

 

Alberi degli anni, come state?
La prima ed ultima volta, ora
so che il pianto vi irrora,
e che siete fatti di legno
perché il fuoco si accenda meglio,
perché i nostri occhi nebbiosi
vi guardino come bruciate,
alberi, alberi annosi!

In voi si rifugiavano fiere,
la gioia in voi mi ha negato
un domatore spietato,
tra voi s’è perso ogni mio avere,
da voi viene l’acqua sorgiva,
da voi l’alba che il giorno avviva,
dentro voi il sole in tramonti sereni,
alberi, anni, di ruggine pieni!

Ah potessi un momento ancora
fissare il cielo dell’aurora,
che comincia a rosseggiare,
e che si celebri il festino,
la libertà mi versi il suo vino,
e il tarlo di un letto non danni
quel che ho tentato di salvare
per ventidue anni!

Jiří Orten

29.8.1941.

(Traduzione di Giovanni Giudici e Vladimír Mikeš)

da “La cosa chiamata poesia”, Einaudi, Torino, 1969

[È l’ultima poesia di Orten]

∗∗∗

«Stromy let, jak se vám roste?»

Stromy let, jak se vám roste?
Vím to po prvé i po sté,
že jen pláč vás zalévá,
že jste proto ze dřeva,
aby oheň chytil lépe,
aby oči poloslepě
spatřily, jak hoříte,
stromy, stromy letité!

Ve vás skrývaly se šelmy,
ve vás štěstí odepřel mi
nelítostný krotitel,
do vás zašlo, co jsem měl,
z vás je voda pramenitá,
z vás je jitro, které svítá,
do vás slunce zachází,
stromy, léta, plná rzi!

Ach, kéž ještě chvíli mohu
dívati se na oblohu,
která rudnout počíná,
ať se slaví hostina,
v níž mi volnost víno podá,
ať mi lože nerozhlodá
to, co jsem chtěl zašiti
lety dvaadvacíti!

Jiří Orten

29.8.1941.

da “Deníky Jiřího Ortena”, Československý spisovatel, Praha, 1958

La poesia – František Halas

André Kertész, Newton, Connecticut, 1959

 

Migliaia di raggiri e imposture
trappola tesa nel buio
arte dello spionaggio
a cui ti abbandoni da solo

seguendo le tue tracce e condannandoti
per i segreti svelati
punito soprattutto da te stesso
le tue liriche libro di lagnanze

Hai visto agonizzare la poesia per una parola andata a traverso
non morirà mai tuttavia
un giorno troverai le tue parole come il terno di una lotteria
e l’avrai vinta

Stretta è la rosa centifoglia dei poeti
ami soltanto quelli con lingua serpentina
di cui metà è querimònia di angeli
e metà assalto

Ultima Thule dove ti allontani
con dolcezza infinita per le cose che hai conosciuto
con voce tutta falsa congedandoti
dalla soave malsanía che ti ha perduto

František Halas

(Traduzione di Angelo Maria Ripellino)

da “Seppia”, 1927, in “Imagena”, Einaudi, Torino, 1971

∗∗∗

Poesie

Tisíce uskoků a úlisností
pasť políčená v temnotách
umění vyzvědačstvl
jemuž sám propadáš

slídě si v patách a soudě se
z vyzrazených tajemství
ztrestán sám sebou nejvíce
tvé básně kniha stížností

Viděl jsi umírat poesii na slovo v hrdle zaskočené
však nikdy neumře
jednou najdeš svá slova jak terno loterie
a vyhraješ vše

Omezena je stolistá růže básníků
máš rád jen ty s hadím jazykem
jehož půle je nářkem andělů
a druhá útokem

Ultima Thule kam odcházíš
s nekonečnou něhou vůči všemu co jsi znal
louče se hlasem veskrze falešným
s rozkošnou churavostí jíž ses rozstonal

František Halas

da “Sepie”, Odeon, 1927

Essere poeta – Jaroslav Seifert

Josef Sudek, Rose Button

 

Da tempo la vita mi ha insegnato
che musica e poesia
sono al mondo le cose più belle
che la vita può darci.
Oltre all’amore, ovviamente.

In una vecchia crestomazia
stampata all’epoca dell’Imperialregia Libreria,
nell’epoca in cui moriva Vrchlický,
cercai una trattazione di poetica
e stili di poesia.

Poi misi una rosellina in un bicchiere,
accesi una candela
e cominciai a scrivere i primi versi miei.

Divampi pure la fiamma di parole
e arda,
magari mi bruci le dita!

Una sorprendente metafora val più
che anello d’oro al dito.
Ma nemmeno il Rimario di Puchmajer
a niente mi servì.

Invano raccolsi i pensieri
e spasmodicamente chiusi gli occhi
per udire il primo meraviglioso verso.
Nell’oscurità invece di parole
scorsi un sorriso di donna e una chioma
svolazzante nel vento.

Fu il mio destino.
Dietro di lui ho arrancato
senza respiro per tutta la vita.

Jaroslav Seifert

(Traduzione di Marie Leskovjan e Fiammetta Della Seta)

da “Essere poeta”, in “Jaroslav Seifert, Le opere”, UTET, 1987

∗∗∗

Býti básníkem

Život už mě dávno naučil,
že hudba a poezie
jsou na světě to nejkrásnější,
co nám život může dát.
Kromě lásky ovšem.

Ve staré chrestomatii,
vydané ještě c. k. knihoskladem,
v roce, kdy zemřel Vrchlický,
vyhledal jsem pojednání o poetice
a básnických ozdobách.

Pak jsem si dal do sklenky růžičku,
rozžal svíčku
a počal psát své první verše.

Jen vyšlehni, plameni slov,
a hoř,
ať si třeba popálím prsty!

Překvapivá metafora je víc
než zlatý prsten na ruce.
Ale ani Puchmajerův Rýmovník
nebyl mi nic platný.

Marně jsem sbíral myšlenky
a křečovitě zavřel oči,
abych zaslechl zázračný první verš.

Ve tmě však místo slov
zahlédl jsem ženský úsměv a ve větru
rozevláté vlasy.

Byl to můj vlastní osud.
Za ním jsem klopýtal bez dechu
celý život.

Jaroslav Seifert

da “Býti básníkem”, Československý spisovatel, 1984

Se al cuore si potesse dire – Jaroslav Seifert

Edward Steichen, Princess Nathalie Paley

Edward Steichen, Princess Nathalie Paley

 

Se al cuore si potesse dire:
              non correre!
Se potessi ordinargli: brucia!
Già si spegne.
               Ancora una scarpina,
ancora una mano,
               ancora un anellino da cucito,
prima che la chiave giri e si apra quella porta
nella quale entriamo e piangiamo
per quella tremenda bellezza
              che viene chiamata vita.
Non vergognatevi, il Signore Gesú pianse anche lui.
Cosí chiare ieri brillavano le stelle.

Perché però deve parlar di sé un solo
             stelo,
se c’è l’erba?
             Mi scuso con voi,
vi domando soltanto qualche parola.

Quando per i dolori crollai
e la morte già si leccava il dito
              per spegnermi
la fiammella rossa del sangue,
venne colei che mi era la piú vicina,
s’inginocchiò accanto a me
             e si chinò ancora
per soffiarmi nei polmoni in lunghi baci
il suo dolce respiro come a un annegato.

E colui che se ne stava andando
             aprí nuovamente gli occhi
per afferrarsi disperato
alle spalle e ai capelli chini.
È forse possibile vivere anche senza l’amore;
ma morire senza,
               questo è disperazione.

Ancora una fogliolina,
              ancora un granello,
ancora una punta d’ago!
Che io possa ancora barcollare un momentino
nel mite perielio della femminilità,
che ci porta e riporta,
              cerca e lascia,
provoca e trattiene,
              accarezza e uccide,
ala e àncora,
              laccio e raggio,
rosa e artiglio fino alla fine.

Jaroslav Seifert

(Traduzione di Sergio Cordaus)

da “Concerto sull’isola”, 1965, in “Jaroslav Seifert, Vestita di luce”, Einaudi, Torino, 1986

***

Kdyby se dalo srdci říci

Kdyby se dalo srdci říci:
              nespěchej!
Kdybych mu mohl přikázati: hoř!
Už zhasiná.
             Jen ještě střevíček,
jen ještě dlaň,
              jen ještě náprstek,
než klíč se otočí a otevřou se dveře,
do kterých vcházíme a pláčem
pro tu strašnou krásu,
             které se říká život.
Nestyďte se, Pán Ježíš také plakal.
Včera tak jasně zářily hvězdy.

Proč má však o sobě hovořit jediné
             stéblo,
když je tráva?
             Já se vám omlouvám,
prosím jen o pár slov.

Když jsem se zhroutil bolestmi
a smrt si již naslinila prst,
               aby mi zhasila
červený plamínek krve,
přišla ta, která mi byla nejblíže,
poklekla vedle mě
              a sklonila se níž,
aby mi dlouhými polibky jako utopenci
nadechla do plic svůj sladký dech.

A ten, kdo už odcházel,
             otevřel znovu oči,
aby se rukama zoufale zachytil
skloněných ramen a vlasů.
Snad je možno i bez lásky žít;
však umírat bez ní,
          to je zoufalství.

Jen ještě lísteček,
             jen ještě zrníčko,
jen ještě na špičku špendlíku!
Abych mohl ještě se potácet chviličku
ve vlahém přísluní ženství,
které nás přivádí a odvádí,
             hledá a pomíjí,
nutká a zdržuje,
             sráží i pozvedá,
svazuje i rozvazuje,
             laská i zabíjí,
křídlo i kotva,
             pouto i paprsek,
růže i dráp až do konce.

Jaroslav Seifert

da “Koncert na ostrově”, Československý spisovatel, 1965 

La punitiva – Jiří Orten

Foto di Nastya Kaletkina

Foto di Nastya Kaletkina

 

Ti avrà come una gemma.
Chiuderà nelle notti le persiane.
A contare le stelle gli servirai.
Ecco una stella e un’altra
e ce n’è molte di piú.
Nell’intimo ti scaverà
fino al centro ardente del fondo,
in te per incontrarsi col suo sogno.
Alla rovescia ti riscaverà.
E anche i sogni a contare gli servirai.
Ecco il sogno, che tutto conosce,
e ce n’è molti di meno.

Non devi avere paura. Ché lui lo sa
quello che in te perderai dopo il sangue.

O Dio tremendo, posso domandare
quanto profondo è ciò che sprofonda,
e come mi sai castigare,
o con l’inferno, se tale posso chiamarti,
o con l’amore, se tali sono i mattini
le cui sere saranno di pace,
quei mattini di nebbie e infedeltà,
perfettissimamente scavati,
o con un infinito mio contrario,
pietrificata ripetizione,
o con un desiderio di inseguire
nel volo uccelli e sogni, di essere tutto?

Non devo avere paura. Ché lui lo sa
quello che in me perderò dopo il sangue.

Solo a causa di te ti domandavo.
Son poche le parole, che peserà l’eterno.
Mi sono già castigato abbastanza
e un’altra volta non domanderò.
Essere alla fine, essere al principio,
e perso il padre perdere la madre
e perdere se stesso nel cuore
che lentamente decresce come la luna,
come la gloria amara in Unamuno,
essere un affollato cimitero,
e ancora mai salutare
il cielo che dimentica di albeggiare, –

poiché sperava che Lui lo sapesse,
quello che in sé perderà dopo il sangue.

Jiří Orten

15.8.1940.

(Traduzione di Giovanni Giudici e Vladimír Mikeš)

da “La cosa chiamata poesia”, Einaudi, Torino, 1969

***

Trestná

Bude tě míti jako šperk.
Za nocí zavře okenice.
Hvězdy si tebou spočítá.
Tohle je hvězda ta a ta
a je jich ještě mnohem více.
Bude tě hloubit do prostředka,
až do žhavého středu dna,
v kterém se v tobě se snem setká.
Bude tě hloubit obráceně.
I sny si tebou spočítá.
Tohle je sen, jenž všechno zná
a je jich ještě mnohem méně.

Nesmíš se bát. Vždyť on to ví,
co v sobě ztratíš po krvi.

Strašlivý Bože, smím se ptát,
jak hluboko je ten, kdo hloubí
a jak mne umíš potrestat,
zda peklem, smíš-li se tak zvát,
či láskou, zvou-li se tak rána
před smířlivými večery,
ta rána mlh a nevěry,
nejdůkladněji vyoraná,
či nekonečným opakem,
opakováním zkamenělým,
či touhou letět za ptákem
a snem, být jedenkráte celým?

Nesmím se bát. Vždyť on to ví,
co v sobě ztrácím po krvi.

Jen pro tebe jsem se tě ptal.
Jen málo slov, jež věčnost zváží.
Sám jsem se už dost potrestal
a po druhé se neotáži.
Být na konci, být na počátku
a ztratit otce, ztrácet matku
a ztrácet sebe v srdci svém,
ubývat zvolna jako luna,
jak trpká sláva z Unamuna,
být přeplněným hřbitovem
a ještě nikdy neuvítat nebe,
jež zapomnělo svítat, –

neb doufalo, že On to ví,
co v sobě ztratí po krvi.

Jiří Orten

15.8.1940.

da “Deníky Jiřího Ortena”, Československý spisovatel, Praha, 1958