La morte del poeta – Vladimír Holan

Joseph Sudek, Ràve de Pierre, 1953

 

L’ultimo suo desiderio non fu complicato:
fu un bimbo, che supplicava di ricevere una lettera dallo spazzacamino.
L’ultimo suo gesto fu del tutto semplice:
gettò via il lenzuolo dell’ospedale
in cui era tessuta un’immagine di donna divaricata.
L’ultima sua nudità fu del tutto semplice:
nessuno la baciava,
per quella non si rilasciavan neanche tessere di mendicanza.
Gli ultimi suoi occhi furono del tutto semplici:
tacquero così confessatamente che nessuno osò dire
che quest’anno è tutto pieno di vermi.
E l’ultimo suo ricordo fu un ricordo,
in un tempo remoto e in un remoto luogo visto,
d’un’alba nebbiosa di settembre,
un ricordo sbucato dalla nebbia,
per nulla perituro, costante, anzi fedele
d’un vermiglio ramoscello di amarene…

Vladimír Holan

(Traduzione dal ceco di Vlasta Fesslová. Versi italiani di Marco Ceriani)

Dalla raccolta In progresso (Versi degli anni 1943 -1948)

da “Vladimír Holan, Addio?”, Arcipelago Edizioni, 2014

∗∗∗

Smrt básníka

Poslední jeho touha nebyla složitá:
bylo to dítě, jež žadonilo dostat dopis od kominíka.
Poslední jeho pohyb byl docela prostý:
odhodil špitální prostěradlo,
do něhož byl vetkán obraz rozkročené ženy.
Poslední jeho nahota byla docela prostá:
nikdo ji nelíbal,
na tu se nevydávaly už ani žebračenlcy.
Poslední jeho oči byly docela prosté:
mlčely tak doznaně, že se nikdo neodvážil říci,
že letos je všechno červivé.
A poslední jeho vzpomínka byla vzpomínka
na kdysi dávno a kdesi dávno zřené
mlhavé zářijové ráno,
vzpomínka na z mlhy vyhouplou,
nic nekončící, stálou, ba věrnou
zarudlou višňovou větývku…

Vladimír Holan

da “Na postupu: verše z let 1943-1948”, Československý spisovatel, 1964

O assorti occhi – Jiří Orten

Foto di Jerry Uelsmann

Foto di Jerry Uelsmann

 

O assorti occhi – occhi al di là degli occhi
occhi altri, dei quali lo sguardo non commuove
voi della fede cugini remoti dalla luce
voi per i quali balsamo è ciò che non si sana
voi spie di amori con tutti i loro niente
voi che nel tempo della gioia gemevate
voi prima della morte già dalla morte presi
voi che sfuggite le poesie e le ragazze
voi foglioline piccole streghe gentili
che scovano i portelli segreti dell’androne

O assorti occhi – occhi al di là degli occhi
con voi contemplare i seni di un amante
con voi dissimularli con voi sognare di loro
voi risoluti per sempre a fare muta ogni voce
voi risoluti per sempre a non vedere piú
voi unici voi vaghe iridi
voi che sapete con la sapienza di Dio
di un cuore assetato
che l’aver sete è come un eterno inverno
o assorti occhi – occhi al di là degli occhi

 Jiří Orten

1. 3. 1939.

(Traduzione di Giovanni Giudici e Vladimír Mikeš)

da “La cosa chiamata poesia”, Einaudi, Torino, 1969

***

Ó oči civící

Ó oči civící ó oči za očima
vy druhé jejichž pohled nedojímá
vy sestřenice víry světlu vzdálené
vy jejichž balzámem je nezahojené
vy vyzvědačky lásek s jejich mály
vy jež jste při radostech naříkaly
vy smrtí dávno před zemřením jaté
vy které od dívek a básní utíkáte
vy lupínky vy vědmy přítelkyně
nalézající tajná dvířka síně

Ó oči civící ó oči za očima
vámi se zahledět na ňadra milenčina
vámi je nespatřit a vámi o nich snít
vy navždy odhodlané nezahovořit
vy navždy odhodlané neviděti více
vy jediné vy krásné zřítelnice
vy které víte jako Bůh to ví
o jednom srdci které hladoví
že hladovění je jak věčná zima
ó oči civící ó oči za očima

Jiří Orten

da “Deníky Jiřího Ortena”, Československý spisovatel, Praha, 1958

Prima elegia – Jiří Orten

Foto di Katia Chausheva

Foto di Katia Chausheva

 

Un fiume di dolore inconsapevole sempre
attraversa le genti. È prossimo alla fine
prima ancora che inizi e dopo il suo principio
avidamente ritorna e solo dopo la prova
diventa esperto. La sua prova vivente
ci toglie molte cose e molte cose dà.
La libertà, per esempio, non voluta e voluta.
Per esempio la vita, se nella morte anche è morte.
Non s’è chiuso il sepolcro. E allora, librato al vento,
in una guglia d’espressione restringi
il tuo piccolo mondo, che in te stesso riecheggi
e che prodigamente a esso tu versi il tuo sangue.

Ma quale fiore dargli e quale, quale colore?
Trovare il verde, il bianco, il giallo dei limoni
e l’ocra, molta ocra mescolarci,
finché sembri l’ineffabile che parli,
e chiaro l’oscuro senso del tradimento,
trovare foglie che un poco si chiudano
a un lungo sonno, foglie, sottili palpebre,
che proteggano dal gran flusso di luce.
I tuoi occhi, nell’attimo in cui la luce si è spenta!
La giovinezza della tua bocca, quando eri sopra il tuo buio!
Saprò, misero, mai quello che in te accadeva?

Io tacevo, o Signore, il mio cuore soltanto
gridava ancora, ancora si ribellava,
fermava la caduta che non si può fermare,
non piangere, gridava, non devi adesso piangere,
non piangere, ché il petto non lo sopporta,
so dove tu piangeresti il piú volentieri,
conosco tutti i punti del tuo corpo che amo,
io che ho gustato tutte le tue lacrime,
e quante erano, quante,
quante dovranno, quante dovranno essere!

Non ti accuso, non dico che tu mi tradisci.
Lo so, lo so bene, che il castigo è arrivato
e le mie mani nude protendo a lui,
che togliesse a chi ha tolto.
Non c’è banco che in spiccioli possa cambiarti
il dolore che è eterno. Barcollerai
da colpa a colpa, da non-pianto a pianto,
da paura a timore, dall’angoscia alla pena,
da spasimi crudeli, dalla vergogna e dal fango
a solitudine atroce che non è sola.
Salive di voluttà soltanto potrai inghiottire.
Guarda queste tendine, guarda questa poltrona
e i quadretti qui appesi sulle pareti,
guarda il tavolo e i libri, questo letto
al quale hai tolto tutto d’un colpo il tuo peso,
guarda il lume, ragazza, piú di te
lui m’appartiene.

Cosí gridava il mio cuore troppo vivo.
E non sapeva che ancora non lo vuole
il mucchio della terra, l’abbraccio del suo Signore,
che niente tranne il suo mondo lo vuole,
tranne il canto: elegia.

I condannati alla condanna di morte
chiamati a dire l’ultimo desiderio
non chiedono la vita, allora, ma sappiate
che è solo per pietà, per pudore e timore
di non creare al giudice l’impaccio
di chi non può appagare.
Poi tabacco domandano solitamente
e una cena; e un piacere miserabile;
e un sorso buono che inumidisca la gola,
la gola che sarà strangolata.
Comprensivi, solleciti bevono il loro vino,
fanno capire che l’hanno molto gustato,
perché sono dei buoni: perché in fondo fa bene
per buona pace del boia un poco dissimulare.

Ed umilmente quando nell’ultima notte
pregano verso l’ultima loro mattina,
docili, silenziosi camminano al macello,
là nel cortile dove l’inverno dell’alba
potrà scaldarsi del loro tiepido sangue.

E io ho domandato un bacio.
E ho chiuso gli occhi. E ho bevuto
a un calice d’amarezza. E lei partiva.
E io l’amavo con la pietà dell’orrore
e un gran dolore avevo di lei che non poteva
darmi se stessa (a me che la chiedevo
ma solo con lo sguardo come fa un animale,
e non sentiva). Scattò la porta, fu chiusa.
Io corsi alla finestra. Da quel momento sempre
alla finestra sto, di guardia, sí, di guardia,
guardia a me stesso, guardia al sogno, alla brama,
guardia all’amore, che ha trovato il suo Caino.

Non s’è chiuso il sepolcro. Il sepolcro è aperto.
Solo di fiori è il peso sul coperchio della bara.
Fiori che appassiranno perché non li nutre la terra.
A casa se ne andranno i dolenti del corteo.
Su cordiali carrozze i piú lontani
incitando i cavalli per spingerli al galoppo.
Poi verrà lui, povero vecchio becchino.
Un po’ ha trincato prima del funerale
e batte fiacca, è fiacco come un bambino.
A malapena reggono le sue mani la pala.
Carezzandola quasi alzerà su la terra,
la terra che sommessa andrà a bussare laggiú
dov’è la bara, laggiú dov’è il morto.

Bocca straziata, vuoi dire il tuo benvenuto?

Jiří Orten

20-21. 2. 1941

(Traduzione di Giovanni Giudici e Vladimír Mikeš)

da “La cosa chiamata poesia”, Einaudi, Torino, 1969

***

První elegie

Děj bolesti vždy jenom nevědomě
probíhá lidmi. Ke konci se blíží,
když ještě nepočal, a za počátkem
chtivě se vrací, zkušeným se stává
po zkoušce teprv. Jeho živá zkouška
ledacos bere a ledacos dává,
hle, třeba volnost, nechtěnou i chtěnou,
a třeba život, je-li smrt i v smrti.
Hrob, nezavřel se. Nuže, rozevlátý,
do štíhlé stavby vyslovení zmenši
svůj malý vesmír, dej mu v sobě zníti
a krve štědře rač mu nalévati.

Jen jaký květ a jakou, jakou barvu?
Nalézti zeleň, běl, žluť citrónovou
a okr, mnoho okru namíchati,
aby se zdálo mluvit nevýslovné,
aby se zjevil temný smysl zrady,
nalézti listy, jež se přivírají
k dlouhému spánku, listy, něžná víčka,
před proudem světla která ochraňují.
Tvé oči ve chvíli, kdy světlo zhaslo!
Mladost tvých úst, když nad svou tmou jsi stál!
Dovím se, bědný, co se s tebou dělo?

Mlčel jsem, Pane, jenom moje srdce
křičelo ještě, ještě vzpíralo se,
pád zdržovalo, který nelze zdržet,
ty neplač, křičelo, ty nyní nesmíš plakat,
neplač, hruď neunese,
vždyť vím, kde nejraději plakala bys,
znám všechna místa na tvém drahém těle,
ze všech tvých slz jsem druhdy ochutnával,
a co jich bylo, co jich jenom bylo,
a co jich bude, co jich musí býti!

Neviním tebe, že mne zrazuješ.
Já vím, já dobře vím, že přišel trest,
a prázdné ruce své mu nastavuji,
ať bere těm, co braly.
V trafice žádné bolest nerozměníš,
neboť je věčná. Potácet se budeš
od viny k vině, od nepláče k pláči,
od strachu k bázni, od úzkosti k muce,
od krutých stisků, od hanby a špíny
k samotě strašné, která není sama.
Jen sliny rozkoše budeš smět polykati.
Všimni si záclon, křesla povšimni si
a obrázků, co na stěnách tu visí,
všimni si knih a stolu, postele té,
které jsi náhle svoji tíhu vzala,
všimni si lampy, ženo, víc mi patří
než ty.

Tak volalo mé srdce, příliš živé.
A nevědělo, že je ještě nechce
bohatsví hlíny, náruč Boha jeho,
že nic je nechce mimo jeho svět,
než píseň; elegie.

Když odsouzenci na smrt odsouzení
poslední prosbu smějí vysloviti
a nežádají život, tehdy, vězte,
jen soucit brání jim a stud a bázeň,
že soudce rozpaky by mohly stihnout
z nevyplnitelnosti.
O tabák raději pak poprosí
a o večeři; o ubohou rozkoš;
o dobrý doušek, jenž by hrdlo svlažil,
to hrdlo, které bude zardoušeno.
Chápavě, rychle napijí se vína
a naznačí, že bylo velmi chutné,
neboť jsou dobří: pro svědomí kata
je pěkné přec se trochu přetvařovat.
A pokorně když nocí poslední
se k poslednímu ránu promodlili,
jdou bez nucení, mlčky na porážku,
tam na to nádvoří, kde jitřní zima
může se jejich teplou krví zahřát.

A já jsem o polibek poprosil.
A oči zavřel jsem. A pil
kalíšek rmutu. Potom odcházela.
Soucitem děsu miloval jsem ji
a lítost cítil jsem, že nemohla
mi sebe dáti (neboť jsem ji žádal,
ale jen pohledem, jako se zvíře dívá,
a ona neslyšela). Klaply dveře.
K oknu jsem běžel. Od té chvíle stále
u okna stojím, stráž u snu, u žádosti,
stráž u lásky, jež našla svého Kaina.

Hrob nezavřel se. Hrob je otevřený.
Jen tíha kytic tlačí víko rakve.
Zvadnou ty květy, nemajíce země!
Smuteční hosté domů rozejdou se.
V kočárech družnosti ti vzdálenější
pobídnou koně, aby tryskem jeli.
Pak přijde on, nebohý starý hrobník.
Přihnul si trochu chvíli před obřadem
a zeslábl, je slabý jako dítě.
Lopatu sotva jeho ruce zdvihnou.
Nabere hlíny jako pohlazením
a něžně, něžně zabuší ta hlína
tam, kde je rakev, a tam, kde je mrtvý.

Drcená ústa, chcete «vítej » říci?

Jiří Orten

20-21. II. 1941

da “Deníky Jiřího Ortena”, Československý spisovatel, Praha, 1958

Nulla – Vladimír Holan

Jaromír Funke, Composition (Bottle shadows), 1927

Jaromír Funke, Composition (Bottle shadows), 1927

 

Nulla onnipresente e a tal segno ordinario
che si potrebbe rivelare in figura,
ma un nulla modesto, un nulla che nega se stesso…
Eppure ciascuno lo teme, nessuno lo vuole,
e così, con nessuno immorente,
è come se sempre crescesse e aumentasse in certezza,
come si accresce il numero delle tue bottiglie vuote in soffitta
bottiglie che offrivi e di cui nessuno si cura
e che dunque di notte porterai fuori
e in segreto ammucchierai nella via…

Qualcuno là grida: “Sapendo, non saprete!”
E un altro: “Guai ai cani grassi!”

Vladimír Holan

(Traduzione dal ceco di Vlasta Fesslová. Versi italiani di Marco Ceriani)

Dalla raccolta In progresso (Versi degli anni 1943 -1948)

da “Vladimír Holan, Addio?”, Arcipelago Edizioni, 2014

∗∗∗

Nicota

Nicota všudypřítomná a natolik všední,
že by se mohla zjevovat,
ale nicota skromná, sebezapíravá nicota…
A přece se jí každý bojí, nikdo ji nechce,
a tak, nikým neumíraná,
stále jaksi vzrůstá a přibývá jí na určitosti,
jako vzrůstá počet tvých prázdných lahví na půdě,
lahví, které jsi nabízel a o něž nikdo nedbá
a které tedy v noci vyneseš
a siožíš tajné na ulici…

Někdo tam křičí: „Vědouce vědět nebudete!“
A jiný: „Běda tlustým psům!“

Vladimír Holan

da “Na postupu: verše z let 1943-1948”, Československý spisovatel, 1964

Settima elegia – Jiří Orten

Gertrude Käsebier, The Bride, 1902

Gertrude Käsebier, The Bride, 1902

 

Vi scrivo Kàrina, e non so se siete viva,
se già non siete dove non c’è desiderio,
se intanto non è finita la vostra precaria età.
Siete morta? Chiedete dunque alla vostra pietra
di farsi lieve. Chiedete alle rose, signora,
di richiudersi in boccio. Chiedete al disintegrarsi
di leggervi la lettera del mio disgregamento.
La morte tace al cospetto dei versi, nei quali vengo a voi,
giovane cosí crudelmente e appena sul maturare,
che nella mia giovinezza a un re mi fa somigliare
d’un perduto reame. Ma voi lo sapevate
quanto a noi di ali manca per volare come angeli,
come ridiamo col sangue come col sangue piangiamo.
La mia caduta ho trovato. E voglio dirvi su cosa.

Sul cielo una volta (questo io scrivo di Dio)
la trasparenza si ferí di un rosso
e sanguinava, si dileguò, tramontava.
Forse era solo un sogno, nel quale sognavo
madre e padre, la casa, entrambi i miei fratelli,
forse era solo un sogno, nel quale un uomo scorga
se stesso sotto i cerchi d’acqua d’uno stagno,
forse era un sogno, specchio della luna,
ma non doveva apparirmi, se poi non mi fossi svegliato,
non doveva lasciarmi nel fuoco che abbrividiva!
La caduta di Dio! E poi resta solo il ragazzo,
senza la forza beata che sa abbassare
l’altezza degli ostacoli, ridurre la lontananza,
e l’inferno sbarrare con le viole, con la fragranza.
Poi resta solo il ragazzo e si sveglia e va
a una realtà di mali. Pensa di non trovare.

Il tempo non guarisce, se non vuole. Il tempo è un ciarlatano.
Su una donna, una volta, in ogni sua parte amorosa,
la caduta parve un non-cadere: ciò scrivo di Narcisa.
Tutto era lieve. E inesprimibilmente vicina
a noi parlò la gioia. Era un accento
che mai si potrà dissolvere in un vento,
era una lingua, la cara lingua materna
di labbra, mani, occhi, corpi e del grembo amato,
da cui sopra un letto si china la splendida sicurezza,
era una lingua che parla senza lingua.
Che voleva Narcisa, quando davanti ai suoi specchi
stava e si raggelava da lei ogni cosa toccata?
Come Narciso, sua ombra, lei nient’altro voleva
che vedere se stessa senz’anima, senza corpo,
nel trasparente specchio, cercava solo parole
di beltà di durezza, piú dure del diamante,
bramava di se stessa sapere in sogni estranei.
Non fu come sorgente, ma da sorgente annegata!

Ah, dove scaturisce ciò che qua ci fa scorrere?
Di chi le notti insonni su me si sono tanto
posate e dilatate che piú non c’è spazio?
La mia caduta ho trovato. Su che cosa? Sul pianto!

Cadevano mie lacrime. Cadevano nelle paludi,
cadevano per un regno di miserie e di dolori,
cadevano senza pudore, Kàrina, scrivo a voi,
domandate alla pietra, che lavo con la pioggia,
mi sento come pioggia, che piove sul vostro sepolcro,
mi sento come un pianto, senza tempo né forma,
vi scrivo, Kàrina, e non so se siete viva,
se già non siete dove non c’è desiderio,
se intanto non è finita la vostra precaria età.

Conosco una bambina. È come un bacio che ancora
si cela nella bocca, non deve passare piú oltre,
si distende soltanto a un sole che è tenue,
che non brucia, che disseta: su un seno ci fa addormentare.
È giovane come la terra, lieve come il respiro,
come le prime foglie, come il mattino e la gioia.
Anch’io conosco bei giorni. Ma dove ci porteranno?
Voi l’avete provato? E lo sapete, Kàrina?
So anche la grandezza di donne: aspettare di madre
se mai ritorni a lei un triste figlio.
So anche la mia terra, letizie senza ragione.
E so la fedeltà, ma ignoro dove sia adesso.
So i risvegli improvvisi da strazi, da non-speranze –
ma sapere è ben poco, ma ben poco è volere,
sapere il tradimento, quando il perdono è impossibile.

La morte tace al cospetto dei versi, ecco, ne sogno ancora.
A quale tempesta si tace? A quale cosa tremenda?
Che cosa laggiú capiremo? Che cosa non si disgrega?
Che cosa anche là muore? Che cosa là cade in eterno?
Gli amori? –
                       Non volevo, non volevo non tacere,
perdonate a Narcisa, perdonate la colpa e il mondo,
cosí, col cero acceso, pregate per la terra
che troppo non la prostri il dicembre col suo gelo,
che le sia dato un aprile di fiori,
che sia per lei bandiera in vetta a una torre la notte,
che sventoli alla luce, quando è l’ora delle stelle,
che gli amanti la lodino per il dolore.

Giovane cosí crudelmente e appena sul maturare,
rido da sanguinare e piango lacrime di sangue
e da Dio abbandonato e Dio abbandonato vi scrivo,
Kàrina, e non so se sono vivo…

Jiří Orten

31. 3. 1941.

(Traduzione di Giovanni Giudici e Vladimír Mikeš)

da “La cosa chiamata poesia”, Einaudi, Torino, 1969

***

Edmá elegie

Píši vám, Karino, a nevím, zda jste živa,
zda nejste nyní tam, kde se už netoužívá,
zda zatím neskončil váš nebezpečný věk.
Jste mrtva? Poproste tedy svůj náhrobek,
aby se nadlehčil. Poproste růže, paní,
aby se zavřely. Poproste rozpadání,
aby vám přečetlo list o mém rozpadu.
Smrt mlčí před verši. A já v nich před vás jdu
tak mlád, tak krutě mlád a ponejprve zralý,
že ve své mladosti podobám se již králi
zašlého království. Vy jste přec věděla,
co křídel chybí nám k rozletu anděla,
jak krví smějeme se a jak krví pláčem.
Nalezl jsem svůj pád. A chci vám říci, na čem.

Jedenkrát na nebi (to píši o Bohu)
ťala se průzračnost o rudou oblohu
a krvácela pak a šla a zapadala.
Snad to byl jenom sen, ve kterém se mi zdála
maminka s tatínkem, domov a oba bratři,
snad to byl jenom sen, ve kterém člověk spatří
sám sebe ve vodě, pod koly v rybníce,
snad to byl jenom sen, zrcadlo měsíce,
neměl se mi však zdát, když jsem se neprobudil,
neměl mne zanechat v plameni, který studil!
Pád Boha. Jaký pád! Potom je chlapec sám,
bez blahé mocnosti, jež umí překážkám
snižovat výšiny, jež umí blížit dálku
a peklo zavírá na vůni, na fialku,
potom je chlapec sám a procítá a jde
za skutečností zel. Myslí, že nenajde.

Čas neléčí, když nechce. Čas je šarlatán.
Jedenkrát na ženě, milostné ze všech stran,
pád zdál se nepadat: to píši o Narcisce.
Všechno se vznášelo. A nevýslovně blízce
k nám štěstí mluvilo. Byla to mluva ta,
co nikdy nemůže být větrem odváta,
byla to ona řeč, ta drahá mateřština
rtů, rukou, očí, těl a milenčina klína,
v níž k loži sklání se nádherné bezpečí,
byla to ona řeč, jež mluví bez řeči.
Co chtěla Narciska, když stála před zrcadly
a věci kolem ní dotčeny rychle chladly?
Jak Narcis, její stín, nic, nic už nechtěla
než sebe uvidět bez duše, bez těla
v zrcadle průhledném; shledávala jen slova
o kráse tvrdosti, tvrdší než démantová,
toužila zvěděti o sobě v cizích snech.
Nebyla pramenem. Tonula v pramenech!

Ach, odkud vyvěrá to, čím tu odtékáme?
Čí noci probdělé se položily na mé
a rozšířily se, že místo nestačí?
Nalezl jsem svůj pád. A na čem? Na pláči!

Padaly slzy mé, padaly do močálů,
padaly na živé království běd a žalu,
padaly nestoudně, Karino, píši vám,
poproste náhrobek, jejž deštěm omývám,
připadám si jak déšť, jenž prší na váš hrob,
připadám si jak pláč, bez času, bez podob,
píši vám, Karino, a nevím, zda jste živa,
zda nejste nyní tam, kde se už netoužívá,
zda zatím neskončil váš nebezpečný věk.

Znám jednu holčičku. Je jako polibek,
jenž ještě schovává se v ústech, nesmí dále,
protahuje se jen na slunci, jež je malé,
nepálí, dává pít: usínat na ňadrech.
Je mladá jako zem. Je lehká jako dech,
jak rané lupení, jak jitro, jako štěstí.
Znám také krásné dny. Kam mne však mohou vésti?
Vy jste to věděla? A víte, Karino?
Znám také velkost žen: čekání matčino,
zda jednou vrátí se k ní její smutný syn.
Znám také svoji zem. Znám radost bez příčin.
Znám věrnost, ano, znám, leč nevím právě, kde je.
Znám náhlá procitnutí z muk a beznaděje –
a je to málo, znát, a je to málo, chtíti,
je málo, zradu znát, když nelze odpustiti.

Smrt mlčí před verši, hle, ještě o tom sním.
Před jakou bouří mlčí? Před čím strašlivým?
Co pochopíme tam? Co se tam nerozpadá?
Co i tam umírá? Co i tam věčně padá?
Milenky? –
                    Nechtěl jsem, nechtěl jsem nemlčet,
odpusťte Narcisce, odpusťte hřích a svět,
rozsviťte svíčku; tak; a modlete se za zem,
aby ji prosinec nezkrušil příliš mrazem,
aby jí duben dal, co květům náleží,
aby jí byla noc praporem na věži,
jenž vlaje do světla, když nastává čas hvězd,
aby ji milenci chválili za bolest.

Tak mlád, tak krutě mlád a zralý ponejprve,
směji se do krve a pláči kapky krve,
a Bohem opuštěn a Boha opustiv,
píši vám, Karino, a nevím, zda jsem živ…

Jiří Orten

24. III. 1941.

da “Deníky Jiřího Ortena”, Československý spisovatel, Praha, 1958

«Io volli qui cosí cantar per voi» – Jaroslav Seifert

John William Waterhouse, Windflowers, 1902

John William Waterhouse, Windflowers, 1902

XIV.

Io volli qui cosí cantar per voi
mentre ora il vento, per l’ultima volta
senza suggeritore ripeteva
la sua nella notte priva di luci.

Sulle labbra il suo nome, andrò da lei
come un bambino, seppure bruciasse.
Cosí l’amai come s’ama una donna
di cui la gonna il nostro corpo avvolge.

La capricciosa a cui sotto l’ascella
suona la luna come un mandolino,
e quella che veglia e monta la guardia

tenendo la mano in quell’orologio
che va e ancora va né mai piú s’arresta.
Praga! Ha sapore di sorso di vino.

Jaroslav Seifert

(Traduzione di Sergio Cordaus)

da “Corona di sonetti” (1951), in “Jaroslav Seifert, Vestita di luce”, Poesie 1925-1967, Einaudi, Torino, 1986

***

XIV.

Já pro vás přece zpívat chtěl,
když už jen vítr naposledy
vedl si svou bez nápovědy
v té tmavé noci bez světel.

S tím jménem na rtech půjdu k ní
jak dítě, třeba do plamenů.
Já miloval ji jako ženu,
jíž choulíme se do sukní.

Tu rozmarnou, jíž v podpaží
zní luna jako mandolína,
i tu, která bdí na stráži

a drží ruku v orloji,
jenž jde a jde a nestojí.
Praha! To chutná jak hlt vína!

Jaroslav Seifert

da “Věnec sonetů”, in “Knížka polibků”, Konfrontace, 1984

Domandate che sanno fare ancora le donne? – Jaroslav Seifert

Foto di Jeanloup Sieff

Foto di Jeanloup Sieff

 

Domandate che sanno fare ancora le donne?
Ma tutto!

Se qualcuno distende sopra un abisso
tre fili di paglia,
vi passano sopra con piede leggero.
Come, non so spiegare,
ma ricordate
che i loro piedi hanno inventato la danza.

Nei momenti liberi
lavorano a croce per il bosco nero
le foglie di felce.
Se però càpitano nel bosco di notte,
spengono con coraggio le fiammelle fatue,
affinché neppure negli acquitrini il viandante
abbia timore.
Hanno anche consigliato ai timidi fiori
di riempirsi i calici
del familiare profumo.
Loro stesse sanno però come di spada
             far uso di profumi
pericolosi ancor piú
che gli scorpioni velenosi dei tropici.

Quel che è davvero straordinario:
hanno inventato i seni,
ed essi sono belli
come i castelli sulla Loira.
Forse piú belli ancora.

E che sanno fare gli uomini?
Non è molto.
Si sono inventati la guerra,
la miseria, la disperazione e il gèmito dei feriti.
Sanno forgiare folli cannoni,
ridurre città in macerie,
e intanto mettono bene in mostra
il povero coraggio virile.

Hanno inventato le pompe di benzina
e l’emancipazione delle donne.

E in cambio di baci fra le loro braccia
hanno progettato per loro sedili speciali
perché possano stare ancora
alle macchine
nell’ultimo mese di gestazione.

Cosí è.
Ed è tutto, arrivederci, adieu.
Volevate una cantilena da me
e ora c’è!

Jaroslav Seifert

(Traduzione di Sergio Corduas)

da “La colata delle campane” (1967), in “Jaroslav Seifert, Vestita di luce”, Einaudi, Torino, 1986

∗∗∗

Ptáte se, co dovedou ještě ženy?

Ptáte se, co dovedou ještě ženy?
Patrně všechno.

Jestliže někdo položí přes propast
tři stébla slámy,
přejdou po nich lehkou nohou.
Jak, to neumím vysvětlit,
ale připomeňte si,
že jejich nohy vynalezly tanec.

Ve volných chvílích
uháčkují pro černý les
listí kapradin.
Octnou-li se však v lese za noci,
odvážně zhasnou plamínky bludiček,
aby pocestný ani v mokřinách
neměl strach.
Poradily i stydlivým květinám,
aby své kalichy naplnily
duvěrnou vůní.
Samy však dovedou jako s mečem
              zacházet s vůněmi,
které jsou ještě nebezpečnější
než jedovatí škorpióni tropů.

Co je však nejpodivuhodnější:
vymyslily ženská ňadra
a ta jsou krásná
jako zámky na Loiře.
Možná, že ještě krásnější.

A co dovedou muži?
Není toho mnoho.
Vymyslili si válku,
bídu, zoufalství a nářek raněných.
Umějí vykovat šílená děla,
obrátit města v sutiny
a přitom vystavovat na odiv
ubohou mužskou statečnost.

Vymyslili benzínové pumpy
a emancipaci žen.

A za polibky v jejich náručí
zkonstruovali jim zvláštní sedačku,
aby žena u stroje
mohla ještě pracovat
v posledním měsíci těhotenství.

Tak je to.
A to je vše, sbohem, adié.
Chtěli jste na mně kantilénu,
tady je!

Jaroslav Seifert

da “Odlʹevʹanʹi zvonů”, Ceskoslovensky spisovatel, 1967